1. Amiko Marko

Abeceda

Abeceda esperanta se skládá z 28 písmen: a, b, c, ĉ, d, e, f, g, ĝ, h, ĥ, i, j, ĵ, k, l, m, n, o, p, r, s, ŝ, t, u, ŭ, v, z.

Na rozdíl od češtiny některá písmena chybí a tato jsou navíc:

  • ĉ = č
  • ĝ = dž jako ve slově "džem" nebo "džíny"
  • ĥ = ch
  • ĵ = ž
  • ŝ = š
  • ŭ tvoří dvouhlásku a čte se jako ve slovech "auto" nebo "nouze"
  • u se nikdy nečte jako dvouhláska, ale odděleně jako ve slovech "učený" nebo "neurčitý"

Výslovnost

Slova se vyslovují přesně, jak se píšou. Pozor, nedochází k českému změkčování (di, ti, ni)!

  • aŭto = auto
  • neutrala = neutrala ("e" se čte zvlášť a "u" taky)
  • nenio = nenyo
  • ĉambro = čambro
  • ĝi = dži.

Přízvuk

Slova s více než jednou slabikou mají přízvuk na předposlední slabice, např.

  • te-le-FO-no (te-le-FO-no)
  • ra-DI-o (ra-DY-o)
  • kaj (kaj)
  • a-MI-ko (a-MI-ko)
  • ES-tas (ES-tas).

Člen

Určitý člen je la (podobně jako "the" v angličtině). Používá se stejně jako v angličtině - pokud jsme o věci již mluvili nebo je z kontextu známá. Česky nejbližší je použití "ten" ("ta" nebo "to"). Je nesklonný (nezáleží na pohlaví, množství ani pádu). Neurčitý člen není.

  • la amiko – ten přítel (ten konkrétní o kterém jsme už mluvili)
    • amiko – přítel (prostě jakýkoliv)
  • la laboro – ta práce (všichni víme, kterou myslíme)
    • laboro – práce (jakákoliv)

Osobní zájmena

  • mi – já
  • vi – ty
  • li – on
  • ŝi – ona
  • ĝi – ono
  • ni – my
  • vi – vy
  • ili – oni

Li (on) se používá v případě, že se jedná a osobu nebo zvíře mužského pohlaví. Ŝi (ona) se používá v případě, že se jedná o osobu nebo zvíře ženského pohlaví. Ĝi (ono) se používá u všech věcí! Takže například loď je "to" a ne "ta" jako v češtině.

Přivlastňovací zájmena

Ta jsou tvořena přidáním koncovky -a k osobním zájmenům. Jsou pro všechny rody a pády (s výjimkou 4. pádu a množného čísla) stejné:

  • mia – můj (mého, mému, můj, mým, má, mé, moje, mojí, o mé, mou, mého, mému, o mém, mým)
  • via – tvůj
  • lia – jeho
  • ŝia – její
  • ĝia – toho (patřící onomu).
  • nia – náš
  • via - váš
  • ilia – jejich

Podstatná jména

Všechna podstatná jména jsou zakončena -o. Neexistuje gramatický rod. Pokud by se mělo jednat o pohlaví, je vyjádřeno příponou.

  • tablo – stůl
  • lernanto – student
  • lernantino – studentka

Množné číslo

Množné číslo končí -j. Týká se to jak podstatného jméno, tak přídavného jména, např.:

  • tabloj – stoly
  • lernantoj – žáci
  • viaj lernantoj – tví žáci

Slovesa

  1. Infinitiv končí -i, např.:
    • lerni – učit se
    • labori – pracovat
    • esti – být.
  2. Přítomný čas končí na -as. A nezáleží na čísle nebo osobě:
    • mi sidas – já sedím
    • vi sidas – ty sedíš
    • ni sidas – my sedíme
    • ili sidas – oni sedí.

Ĉu?

Ĉu je tázací částice. Můžeme ji přeložit jako "zda". Když ji dáme před oznamovací větu, vytvoří zjišťovací otázku (na kterou odpovídáme ano/ne):

  • Ĉu vi sidas? – Sedíš? (Zda ty sedíš?)
  • Ĉu vi skribas? – Píšeš? (Zda ty píšeš?)

Kiu?

Toto tázací zájmeno slouží místo českého "kdo?" ale také místo "který?" např.:

  • Kiu vi estas? – Kdo jsi?
  • Kiu instruisto sidas? – Který učitel sedí?

Přípona -ist

je používána při tvorbě označení osoby, která pravidelně vykonává nějakou činnost. Např.:

  • instruisto – učitel
  • hotelisto – hoteliér
  • esperantisto – esperantista

Přípona -in

je používána k tvorbě ženské formy podstatného jména:

  • patro – otec
    • patrino – matka
  • lernanto – žák
    • lernantino – žákyně
  • instruisto – učitel
    • instruistino – učitelka

Souhlas

jes zní stejně jako anglické "yes".

  • Ĉu vi estas en la ĉambro?
    • Jes, mi estas en la ĉambro.

Nesouhlas

ne klasické české "ne". Používá se také k tvorbě záporu.

  • Ne, mi ne estas en la ĉambro.
    • Ne, já nejsem v místnosti.