Abeceda

Abeceda esperanta se skládá z 28 písmen: a, b, c, ĉ, d, e, f, g, ĝ, h, ĥ, i, j, ĵ, k, l, m, n, o, p, r, s, ŝ, t, u, ŭ, v, z.

Na rozdíl od češtiny některá písmena chybí a tato jsou navíc:

• ĉ = č
• ĝ = dž jako ve slově "džem" nebo "džíny"
• ĥ = ch
• ĵ = ž
• ŝ = š
• ŭ tvoří dvouhlásku a čte se jako ve slovech "auto" nebo "nouze"
• u se nikdy nečte jako dvouhláska, ale odděleně jako ve slovech "učený" nebo "neurčitý"

Výslovnost

Slova se vyslovují přesně, jak se píšou. Pozor, nedochází k českému změkčování (di, ti, ni)!

• aŭto = auto
• neutrala = neutrala ("e" se čte zvlášť a "u" taky)
• nenio = nenyo
• ĉambro = čambro
• ĝi = dži.

Přízvuk

Slova s více než jednou slabikou mají přízvuk na předposlední slabice, např.

• te-le-FO-no (te-le-FO-no)
• ra-DI-o (ra-DY-o)
• kaj (kaj)
• a-MI-ko (a-MI-ko)
• ES-tas (ES-tas).

Člen

Určitý člen je la (podobně jako "the" v angličtině). Používá se stejně jako v angličtině - pokud jsme o věci již mluvili nebo je z kontextu známá. Česky nejbližší je použití "ten" ("ta" nebo "to"). Je nesklonný (nezáleží na pohlaví, množství ani pádu). Neurčitý člen není.

• la amiko – ten přítel (ten konkrétní o kterém jsme už mluvili)
  • amiko – přítel (prostě jakýkoliv)
• la laboro – ta práce (všichni víme, kterou myslíme)
  • laboro – práce (jakákoliv)

Osobní zájmena

• mi – já
• vi – ty
• li – on
• ŝi – ona
• ĝi – ono
• ni – my
• vi – vy
• ili – oni

Li (on) se používá v případě, že se jedná a osobu nebo zvíře mužského pohlaví. Ŝi (ona) se používá v případě, že se jedná o osobu nebo zvíře ženského pohlaví. Ĝi (ono) se používá u všech věcí! Takže například loď je "to" a ne "ta" jako v češtině.

Přivlastňovací zájmena

Ta jsou tvořena přidáním koncovky -a k osobním zájmenům. Jsou pro všechny rody a pády (s výjimkou 4. pádu a množného čísla) stejné:

• mia – můj (mého, mému, můj, mým, má, mé, moje, mojí, o mé, mou, mého, mému, o mém, mým)
• via – tvůj
• lia – jeho
• ŝia – její
• ĝia – toho (patřící onomu).
• nia – náš
• via - váš
• ilia – jejich

Podstatná jména

Všechna podstatná jména jsou zakončena -o. Neexistuje gramatický rod. Pokud by se mělo jednat o pohlaví, je vyjádřeno příponou.

• tablo – stůl
• lernanto – student
• lernantino – studentka

Množné číslo

Množné číslo končí -j. Týká se to jak podstatného jméno, tak přídavného jména, např.:

• tabloj – stoly
• lernantoj – žáci
• viaj lernantoj – tví žáci

Slovesa

1. Infinitiv končí -i, např.:
   • lerni – učit se
   • labori – pracovat
   • esti – být.
2. Přítomný čas končí na -as. A nezáleží na čísle nebo osobě:
   • mi sidas – já sedím
   • vi sidas – ty sedíš
   • ni sidas – my sedíme
   • ili sidas – oni sedí.

Ĉu?

Ĉu je tázací částice. Můžeme ji přeložit jako "zda". Když ji dáme před oznamovací větu, vytvoří zjišťovací otázku (na kterou odpovídáme ano/ne):

• Ĉu vi sidas? – Sedíš? (Zda ty sedíš?)
• Ĉu vi skribas? – Píšeš? (Zda ty píšeš?)

Kiu?

Toto tázací zájmeno slouží místo českého "kdo?" ale také místo "který?" např.:

• Kiu vi estas? – Kdo jsi?
• Kiu instruisto sidas? – Který učitel sedí?

Přípona -ist

je používána při tvorbě označení osoby, která pravidelně vykonává nějakou činnost. Např.:

• instruisto – učitel
• hotelisto – hoteliér
• esperantisto – esperantista

Přípona -in

je používána k tvorbě ženské formy podstatného jména:

• patro – otec
  • patrino – matka
• lernanto – žák
  • lernantino – žákyně
• instruisto – učitel
  • instruistino – učitelka

Souhlas

jes zní stejně jako anglické "yes".

• Ĉu vi estas en la ĉambro?
  • Jes, mi estas en la ĉambro.

Nesouhlas

ne klasické české "ne". Používá se také k tvorbě záporu.

• Ne, mi ne estas en la ĉambro.
  • Ne, já nejsem v místnosti.